# 13 Jak jsem uběhla maraton

Po 12 týdnech tréninku je tady Den D. Ještě v červenci mi říjen přišel neskutečně daleko a času na trénink hodně, teď si připadám, že bych ještě alespoň měsíc trénovat měla. Ale už není čas, kostky jsou vrženy a cíl je jasný: dokončit maraton. Po zkušenosti se svalovou horečkou po tréninku a nachlazením v minulém týdnu nemám větší ambice. Takovou porci kilometrů jako je maraton jsem v tréninku ani zdaleka neuběhla (max. bylo 30 km) a tak si to vlastně absolutně neumím představit a také vím, že stát se může všechno: třeba to ani nedokončím? Nebudu na to myslet… Každopádně od cílů v podobě běhu na určitý čas jsem upustila. V hlavě mi dlouho hlodal čas pod 4 hodiny 15 minut, ale když bych doběhla pod 4,5 hodiny, budu nad míru spokojená. Neříkala jsem že běžím bez časového cíle? Achjo, to jsem celá já…

Týden před maratonem

Poslední týden tréninkového plánu znamenal citelné zvolnění tempa. Trochu jsem celý týden nestíhala. V pondělí jsem si dala běh dlouhý 4 míle (6,6 km) v pohodovém tempu a odpoledne zašla na masáž nohou a zad. Pak jsem už stihla jen Tempo Run ve středu. Byl na půl hodiny a stupňovalo se při něm tempo se zkracující se vzdáleností. V pátek před sobotním maratonem mě ještě čekala v Praze svatba kamarádky, ze které jsem musela pádit směr Plzeň, předat děti ségře a pak ještě přes 2 hodiny do Třeboně. Bohužel nás zdržela nehoda na D5.

Hodiny před maratonem

Do Třeboně na Masarykovo náměstí jsme přijeli po 21. hodině večer a rovnou jsme si to zamířili pro startovní číslo do divadla J. K. Tyla (mám číslo 710). Pak se hned ubytovat do „Ubytování u rybníka Svět„. Plně dostačující pokojíček na tu jednu noc. Večer promasírovat nohy a protáhnout se, zkontrolovat předpověď na další den a připravit si věci i energetické doplňky. Na závěr ještě jednou přečíst pokyny a prohlédnout si plán trasy. Start zítra v 10:45 z Masarykova náměstí.

Spala jsem lehce, což se dalo očekávat, protože jsem byla nervózní, ale snažila jsem si to nepřipustit. Ráno moje klasické rituály: oblíbená snídaně (müsli s banánem a jogurtem ve dvojité dávce), protažení a kafe. A jelo se. Autem jsme se přiblížili blíže k náměstí, tam jsme okoukli stánky se sportovním oblečením a botami a start a cíl závodu. Bězci se začínali rojit a v nedalekém parku rozběhávat. Přidala jsem se k nim. Ani mi náměstí nepřišlo přelidněné. Není to závod jako v Praze, působí menší a atmosféra je uvolněná, ale klasicky fronta na ToiToiky… Trochu jsem se zahřála a rozběhala a nějak to neskutečně uteklo a mělo se startovat.

Start a první kilometry maratonu

Je to tady, jsem na startu svého prvního (a asi posledního) maratonu v životě a chci si to užít. Je teplo, skoro až vedro (cca 18 stupňů), polojasno a má začít foukat. Později běhěm odpoledne se má citelně ochladit a asi rozpršet. To už, doufám, budu zpátky na náměstí, snad po proběhutí cílem… „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, START!“ Zaznělo z amplionu a celý dav se dal do pohybu. Jsem v jeho zadnější části a vybíhám společně se skupinkou a vodičem na čas 4 hodiny 15 minut. V hlavě mám strategii a v uších zatím pomalé písničky a kouče Bennetta z aplikace Nike Run Club (ano, v kapsičce kraťas mám mimo mnoha energetických gelů i mobil s appkou a Spotify s mým playlistem pro maraton).

K mé strategii: běžet pomalu a nepřepálit start. Vzdálenost 42,195 km opravdu nejde uspěchat. Můj věrný support a ten, od kterého jsem jako dárek obdržela startovné, manžel Přéma, je tu se mnou. Má kolo a plán mě na trase nahánět :-). Několikrát ho zpočátku potkávám fandícího na trase. Po 7. km je delší pauza a bude na mě čekat cca v polovině trasy.

Přišla krize…

Plán se mi daří plnit a běží se mi prvních 10 km pěkně, vodiče stále vidím před sebou, ale začíná mi i se skupinkou lehce odbíhat. Nechci ho ale dobíhat a dělat si z toho stíhačku. Běžím na pocit a podle sebe. Každá občerstvovačka je záchytný bod – snažím se hodně pít vodu i ionťák a vždy na malou chvilku zastavím, aby se mi pilo lépe. Plus se snažím pravidelně doplňovat energii z gelů, banánů a tyčinek. Zastávek na občerstvení je na trase celkem 9.

Blížím se k 15. kilometru, trasa je rovinatá a už jsem nějakou dobu v lese, startovní pole je roztrhané a začíná mi to neutíkat. Tělo zatím v pohodě a bez obtíží. Škoda, že tu v lese skoro nejsou fanoušci, začínám si připradat trochu osaměle. Je tu 17. kilometr a najednou cítím, že mi začíná odcházet síla a jakoby na mě šly trochu mdloby. Opravdu nepříjemný pocit a známka první krize. Takhle brzy jsem to nečekala. Moje představa byla, že tohle přijde až tak na 30. kilometru a nikoliv před polovinou závodu. Dokončím to vůbec? To mi běželo hlavou… Zpomalila jsem, ale pokračuji dál. Naštěstí na 20. kilometru už zdálky vidím Přému. Dobíhám na hráz rybníka k otočce a cestou zpět ho žádám, aby jel se  mnou. Naštěstí to nebyl problém, místní lesní asfaltky jsou k tomu ideální a nikomu na kole nepřekáží.

Druhá polovina maratonu: jedeme dál

Je mi lépe, dávám si tyčinku, piju, povídáme si. Krize je snad zažehnána a vbíhám do druhé půlky trasy. Mezi 20. a 30. kilomtrem se začíná ozývat tělo. Začíná to pícháním v levé části hrudníku při nádechu. Myslím, že to bude od žeber nebo úponu u lopatky, který mi v minulých týdnech trápil. Snažím se na to nemyslet. Lýtka drží, nebolí, nové kompresní podkolenky asi fungují. Ale začínám cítit stehna a to z běhu vůbec neznám a nikdy mě nebolely.

Blížím se do poslední čtvrtiny a u občerstvení na 29. kilometru nečekaně potkáváme kamarády, co bydlí kousek odsud. Super překvápko! Vlilo mi to nohou krev do žil! Přéma jede stále se mnou, já dál ukrajuji kilometry a trasa se začíná vracet stejnou asfaltkou zpět. Teď už při výběhu z lesa docela fouká. Bolest stehen se stupňuje. Pravé stehno je v jednu chvíli na hranici křeče, takže využívám ampuli magnesia a naštěstí se to zlepšuje. U občerstvovačky na 36. kilometru se s Přémou loučíme s tím, že se uvidíme v cíli.

Poslední kilometry do cíle

Nemůžu věřit, že jsem už tak blízko! Jenomže „blízko“ je ještě přes 6 kilometrů, a to navíc těch nejtěžších závěrečných. Krize už žádná nepřišla, naopak jsem se asi dostala do předčasného lehce euforického stavu a když se podívám na hodinky, zdá se, že by to mohlo nakonec být i pod 4,5 hodiny. To bych po krizi na 17. kilometru nečekala!

Posledních 6 kilometrů maratonu bylo vlastně super. Už jsem věděla, že to dám a doběhnu do cíle. Dvě stě metrů před cílem si beru kalíšek se šampaňským a jahodou a vítězoslavně s ním probíhám cílem!

JE TO TAM! UBĚHLA JSEM MARATON!

Mám to za sebouuuu! Čas 4 hodiny 27 minut. Jsem naprosto spokojená, hrozně mě bolí stehna, ale euforie převažuje! Myslím, že už to nikdy nechci znovu absolvovat, ale zkušenost je to k nezaplacení. Tohle se mi honilo hlavou bezprostředně po závodě, aniž bych si uvědomila, co jsem vlastně dokázala… Mezi běžci na trase maratonu si připadáte jako jeden z mnoha… Postupem času mi ale došlo, že někdo v životě 42 kilometrů ani neušel nebo neujel na kole… A já je uběhla! Nemůžu tomu věřit!

Shrnutí mého maratonu

Na maratonské trase v Třeboni jsem zažila věci, které jsem absoluně nečekala a ani neznala a do té doby nezažila. To dokládá, jak je maraton nevyzpytatelný. Tak třeba:

• krizi už na 17. kilometru – pravděpodobně pramenila z mé slabší psychiky, kterou jsem se snažila držet pod kontrolou, ale nepovedlo se
• píchání na hrudi, bolest stehen a vnější strany levého kolena – čekala jsem bolest lýtek a zad, ale ani jedno mě nebolelo ani ve dnech po maratonu, zvláštní
• live support po cestě – většinu i dlouhých běhů jsem odtrénovala sama, teď se mnou Přéma jel od 21. do 36. kilometru na kole, což bylo k nezaplacení a bez něj bych možná maraton nedokončila
• pohodový doběh do cíle – čekala jsem krizi od 30. kilometru dál, ale kromě „skorokřeče“ do stehna to nebylo tak hrozné a závěrečké kilomtery byly skvělé až euforické

Maraton v Třeboni doběhlo 560 závodníků a já byla mezi nimi! Myslím, že jsem zase poznala své limity a zocelilo mě hlavně překonání nečekané krize na 17. kilometru. Po závodě jsem asi 3 dny chodila kvůli namoženým stehnům jako postižená, bolest vně levého kolene naštestí hned druhý den vymizela.

Čtvrtý den po maratonu jsem už byla mnohem lepší a shodou okolností šla na fyzioterapii. Tam mi prokřupala zatuhlý hrudník a žebra. Fyzio nakonec zhodnotila, že na mé tělesné schránce nejsou žádné stopy po disbalancích a jiných negativech z běhu. To potěší… 🙂 Takže běhu zdar a přístě třeba nějaký půlmaratonek nebo desítku, tohle stačilo!

Díky vám všem za podporu a že jste byli se mnou na mé maratonské cestě!

Efka

#efkabezimaraton23