Na Hruboskalský půlmaraton mě pozvala kamarádka, která bydlí v okolí, a já si řekla, že je to ideální příležitost zkusit něco jiného než silniční závody. Hruboskalský půlmaraton je součástí série Crosscountry race, která zve i na další trailové závody v přírodě, např. Bezdězský a Labský.
Terénní běh jsem si užila prvně na první etapě štafetového závodu Hory Bory. Tohle byl můj první terénní půlmaraton. Trochu jsem se té vzdálenosti v terénu obávala. Jsem přece jen zvyklá na půlmaratony na silnici. Nedávala jsem si žádný běžecký cíl, chtěla jsem si užít hezkou přírodu a hlavně doběhnout do cíle celá. A upřímně – rychle jsem pochopila, že tohle je úplně jiná disciplína.
Trasa Hruboskalského půlmaratonu
Trasa Hruboskalského půlmaratonu vede Českým rájem a má převýšení kolem 500 metrů. To samo o sobě napoví, že to nebude o žádném rychlém tempu, zvlášť když kopce nejsou úplně moje disciplína. Bylo štěstí, že bylo sucho a slunečno, jinak by cesta byla na mnoha místech dost rozbahněná. Takhle to byla pohoda a šlo hlavně o to v terénních sebězích koukat pod nohy a vážit každý krok.
Hned od začátku mi bylo jasné, že prudké kopce nemá smysl lámat přes koleno. První přišel cca na 3. kilometru a byly na něm navíc schody. Vyšla jsem je. A dávalo to smysl. Reálně jsem byla rychlejší než kdybych se snažila běžet a hlavně jsem se tolik nevyčerpala.
V trailu neřešíš tempo na hodinkách, ale to, jak se hýbeš v terénu, koukáš pod nohy a snažíš se dobře hospodařit se silami. Reálně nejtěžší chvíle byly, když jsem se po zdolání kopce měla znovu rozběhnout. To s přibývajícími kilometry bolelo čím dál tím víc a nohám se fakt nechtělo. Naštěstí jsem to vždycky zlomila hlavou.
Občerstvovačky a Valdštejn
První zastávka na občertvení byla někde kolem 8. kilometru. A byla delší, než bych chtěla, stála jsem frontu, což není úplně ideální moment. Organizátoři nestíhali, neměli připravené nalité kelímky a rozlévali je postupně. Měla jsem ale ohromnou žízeň a potřebovala jsem zapít gel. Celkem jsem se tu zdržela, ale organizátorům jsem to odpustila, nešla jsem sem honit vteřiny.
Druhé občerstvení bylo na 15. kilometru na Valdštejně. Tam už jsem byla zas dost dehydrovaná. Vzala jsem si 2 kelímky s vodou, ale ta byla až moc studená, takže se nedala rychle vypít. Aspoň trochu vody a běžím dál. Hrad Valdštejn mě měl čekat ještě jednou.
Výšvih znovu na Valdštejn cca na 18,5. kilometru byl výživný. A byl to asi nejsilnější moment celé trasy. Teď už mám to nejhorší za sebou, říkala jsem si, když jsem se nahoře znovu snažila přemluvit bolavé nohy k běhu.
Překvapivý závěr
Naštěstí po Valdštejnu přišel prudký seběh po asfaltce a pak už cílová část po houpavé, ale spíš rovinaté zpevněné cestě.
A tam jsem se už viděla v cíli a běžela hlava nehlava kupředu. A bylo to ještě sakra dlouhé. Měla jsem ještě nějakou sílu do finiše, což jsem vůbec nečekala.
Cílový čas 2:08:19 a průměrné tempo pod 6 minut na kilometr mě mile překvapilo. Vzhledem k profilu trati a tomu, že to byl můj první trailový půlmaraton, jsem fakt spokojená. Ze souhrnných výsledků nakonec celkově 209. místo ze 483 startujících, 36. žena v cíli a 11. místo ve své kategorii žen 40+.
Hruboskalský půlmaraton: atmosféra a zázemí
Zázemí závodu v kempu Sedmihorky bylo skvělé. Příjemné, klidné, žádná masovka, žádné Toiky, ale klasické záchody a celkově fajn atmosféra i organizace. Trochu mě mrzelo, že jsme si to sem nejeli užít celá rodina, protože vyžití pro děti by tu bylo. Ale tenhle víkend to prostě nešlo vymyslet.
Na trase mě bavily i rozhovory se spoluběžci. V první půlce jsem běžela se sympaťákem z Mladé Boleslavi, který mi řekl, že se tady na skalách točil legendární film Jak vytrhnout velrybě stoličku. Taky mi prozradil, co mě dál na trase čeká. Co se všechno člověk nedozví při závodě… Hezky to tím pádem utíkalo. Po první občerstvovačce jsme pak běželi s kamarádem Milanem a docela jsme se tahali. Na Valdštejně nám fandila kámoška a Milanova manželka se synem, což bylo taky skvělý! Přišlo mi to celé takové víc uvolněné než na silničním závodě.
A výhledy? Ty fakt stály za to. Český ráj nikdy nezklamal.
Co mi dal Hruboskalský půlmaraton
Tenhle závod mi ukázal, že:
- ne všechno se musí běžet
- chůze do kopce je strategie, ne selhání
- docela mi jdou a baví mě seběhy v terénu
- lahev vody s sebou by stála za to
- příště si musím vzít o jeden gel navíc
- moje boty HOKA Challenger ATR byly ideální volba
- kontakt se spoluběžci na trati bavil a motivoval
- trail je víc o zážitku než o číslech
A taky to, že si ráda zase někdy ráda střihnu něco víc terénního v přírodě. Ale víc předtím potrénuju kopce.
Jestli hledáš hezký závod v přírodě Hruboskalský půlmaraton za to určitě stojí.