Birell Grand Prix Praha 2026: osobák na 10 km

Tentokrát jsem na start šla s jednoduchým plánem. Prostě to napálit a zjistit, co z toho bude. 😊 Cíl jsem samozřejmě někde vzadu v hlavě měla. Chtěla jsem zaběhnout desítku pod 49 minut a ideálně si vylepšit osobák. Ale nebyl to závod, na který bych celé léto poctivě plnila sofistikovaný tréninkový plán. A možná mi právě tohle nastavení pomohlo.

V cíli z toho nakonec bylo 48:31 a nový osobák na 10 km. A hlavně pocit, že jsem do toho dala opravdu všechno, na co jsme v tu chvíli měla.

Birell jako můj letní běžecký cíl

Na Birell jsem se přihlásila už 9. května, takže to byl takový můj vzdálený letní cíl. Do Garminu jsem si nastavila tréninkový plán na desítku. Jenže léto u mě nikdy není období pro disciplinované plnění tréninku. Běhala jsem podle chuti, hodně jezdila na kole a užívala si pohyb spíš podle toho, na co jsem zrovna měla náladu. Takže nějaká příprava tam byla, ale rozhodně nemůžu říct, že bych několik měsíců vzorně trénovala jen na rychlou desítku.

Birell už jsem jednou běžela v roce 2023 během přípravy na maraton v Třeboni. Tehdy jsem se k účasti dostala vlastně náhodou přes kamaráda a doběhla přibližně za 54:27. Trénovala jsem hlavně vytrvalost a rychlost tehdy nebyla prioritou. O tři roky později jsem tedy byla docela zvědavá, kam jsem se posunula.

Večerní Praha a ideální podmínky na rychlou desítku

Večerní start Birellu má podle mě něco do sebe. Postupně se stmívá, není už takové vedro a centrum Prahy má úplně jinou atmosféru než při ranním závodě. Letos navíc podmínky vyšly skvěle. Bylo příjemně na tílko a kraťasy, ale žádné úmorné vedro a ani výrazný vítr.

Stála jsem spíš vepředu ve svém předepsaném koridoru C. Žádného vodiče na svůj vysněný čas jsem kolem sebe nenašla, takže jsem si řekla, že prostě poběžím podle pocitu a občas zkontroluju hodinky. Žádné PacePro. Žádná složitá strategie. Prostě rychle co to půjde.

Jak se mi běžel Birell 10 km Praha

Začátek byl kvůli davu trochu komplikovanější. Člověk předbíhá, hledá si prostor a snaží se přitom zbytečně nekličkovat. Jakmile jsme se ale dostali do Karlína, běželo se mi krásně. Dlouhá rovina je možná trochu monotónní, ale když chcete běžet rychle, je vlastně ideální.

Navíc proti nám běželi elitní závodníci. To mě baví vždycky. Člověk si běží svoje a zároveň může fandit lidem, kteří kolem něj prosviští úplně jinou rychlostí. Na hodinky jsem koukala jen občas. Když jsem viděla tempo pod pět minut na kilometr, byla jsem spokojená.

A měla jsem ještě jednu taktiku. Vždycky jsem si před sebou našla někoho, kdo vypadal, že běží dobře, a chvíli se za něj zavěsila. Někdo mi utekl. Někoho jsem časem předběhla. A docela dlouho mě ve druhé části závodu táhla holčina ve žlutých kraťasech. Ani netušila, jak důležitou roli v mém závodě právě hraje. 🤭

Sedmý kilometr a moje malá krize

Do té doby šlo všechno docela hladce. Pak přišel návrat z Karlína do Těšnovského tunelu, mírné stoupání, kostky a najednou pocit, že jsem narazila do zdi.

Do té chvíle jsem si asi nikdy pořádně neuvědomila, jak nepříjemné dokážou kostky při rychlejším tempu být. Nohy nemají úplně stabilní podklad a když se k tomu přidá stoupání, začne to být docela výživné.

Chvíli jsem měla pocit, že je po závodě. Naštěstí nebylo. Postupně jsem se z toho vzpamatovala a dostala se zpátky do flow. Přeběhla jsem most, pak otočka u Úřadu vlády a má mysl se začala upínat hlavně na to, že už zbývají jen zhruba necelé 2 kilometry.

Kolem 8,5. kilometru jsem si říkala: „Tak už jen patnáct stovek. To prostě dáš.“ Ještě jeden náběh na most a pak už mě začaly hnát hlavně davy lidí kolem trati a vidina cíle.

Občerstvení jsem nevynechala ani na desítce

Před závodem jsem si dala jonťák, pak gel a během běhu jsem měla svoje malé tablety s rychlou energií od Dextro energy a Enervitu. Co ale nevynechávám ani při závodě na 10 km, jsou občerstvovačky. Mám prostě potřebu se za běhu napít s vysychá mi v krku. Vždycky jsem místem s občerstvením proběhla trochu pomaleji, vzala si kalíšek vody, trochu se napila a pokračovala dál.

I tohle je podle mě hodně individuální. Někdo desítku odběhne bez jediného loku, já se cítím lépe, když průběžně trochu piju.

Osobák 48:31 a rodina v cíli

Poslední část už bolela, ale zároveň jsem věděla, že ten čas bude dobrý. A pak cíl. 48:31. Pod 49 minut a nový osobák. Navíc tam na mě čekal manžel s dětmi a fandili mi v cílové rovince. Přesně ten moment, kdy bolest z předchozích kilometrů docela rychle zmizí a nastoupí euforie. Pro mě jednoznačně jeden z těch závodů, kdy si člověk řekne: jo, přesně kvůli tomuhle závodím.

Proč Garmin, Strava a čip ukázaly jiný čas?

A pak přišla ještě jedna zajímavost. Když jsem po závodě začala porovnávat výsledky, měla jsem najednou několik různých čísel. Oficiální čas z čipu byl 48:31, hodinky ukázaly prakticky stejný celkový čas, ale Garmin i Strava mi vypočítaly o něco rychlejší výkon na přesných 10 kilometrech. Důvod je vlastně jednoduchý:

Závodní čip měří čas od průběhu startovní rohoží až po průběh cílem. GPS hodinky ale zároveň měří skutečnou trasu, kterou jste podle nich uběhli. A téměř nikdy nenaměříte přesně 10,00 km. Kvůli zatáčkám, předbíhání, kličkování mezi lidmi i drobným nepřesnostem GPS (třeba tunel na trase).

Garmin nebo Strava pak mohou z celé aktivity vypočítat také nejlepší přesný úsek 10 km, který je logicky o něco rychlejší než čas celé zaznamenané aktivity. Pro oficiální osobák ze závodu proto beru 48:31 z čipu, což je pro mě jediný a oficiální výsledek.

Tohle moje pozávodní porovnávání mimochodem nečekaně zaujalo i na mém Instagramu EfkaFIT. Příspěvek s porovnáním čipu, Garminu a Stravy se stal jedním z mých vůbec nejúspěšnějších běžeckých postů.

Běžela bych Birell znovu?

Jo. Je to rychlá desítka, večerní Praha má skvělou atmosféru a když člověk chce zjistit, co v něm na deseti kilometrech opravdu je, Birell je na to podle mě super. Navíc mě baví, že se na stejné trase míjíte s elitními běžci a v posledních kilometrech vás do cíle ženou davy fanoušků.

Efka 💜

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený EfkaFIT_běhám a píšu o tom (@efka_fit)