Běžet půlmaraton v listopadu v Itálii zní skoro jako dovolená, ale realita byla trochu víc o potu, nervozitě a snaze srovnat si v hlavě tempo. Přesně tak to letos vypadalo u mě. V neděli 16. listopadu jsem stála na startu Verona Half Marathon, obklopená desetičlennou partou kamarádů, kteří mi celý víkend připomínali, proč je společné běhání úplně jiná liga. Ať už člověk běží rychle nebo pomalu, největší radost pokaždé udělá to sdílení. A že se u nás sdílelo hodně – osobáky padaly jak na běžícím pásu. 🤩
Proč zrovna půlmaraton ve Veroně?
Tenhle závod jsme si vybrali jako společný podzimní běžecký výlet. Lákala nás společná trasa půlmaratonu a maratonu (protože jsme každý neběžel to samé), listopadový termín, příjemná italská atmosféra… A taky to, že všude psali o rychlé rovinaté trati.
Já jsem do Verony jela s jedním hlavním cílem: vylepšit osobák z května z Budějovic. A tak jsem začala koncem září trénovat s trenérkou Hankou Urbánkovou Alfery (na IG známá jako hanyrunlife). A můj vysněný čas? Půlmaraton pod 1:45. (Ano, tajný, ale stejně to všichni věděli. 😂)
A hlavně – doufala jsem, že mě potáhne naše parta. Ta energie, když člověk ví, že v tom není sám, je úplně jiný „booster“ než energetické gely.
Týden před závodem: panika vs. cestovní horečka
Klasika. Tři dny před odletem mi začlo škrábat v krku. Super. Přesně to, co potřebuješ, když máš naběhané týdny tréninku a před sebou závod, na který se intenzivně připravuješ měsíc a půl.
Nadopovala jsem se vším, co šlo, a nakonec se ukázalo, že to nejspíš nebyla žádná nemoc, ale jen cestovní horečka – moje tělo prostě občas vyvolává dramata. Fakt se mi ulevilo, když mi v den odletu bylo už skoro úplně dobře…
Do toho předpověď hlásila na neděli celodenní déšť… Takže jsem se tiše modlila, ať neprší aspoň první půlku závodu. A světe div se – vyšlo to! V den závodu bylo asi 12 stupňů, bezvětří a od půlky půlmaratonu jen lehké mrholení. Na závod naprostý ideál. Maratonci to měli o poznání horší, protože z mrholení se postupně staly potoky vody. Ale to jsem byla naštěstí už v cíli v restauraci na zaslouženém obědě. Cítila jsem s nimi ale velmi silně… 🙏🏻
Organizace a zázemí Verona Run Marathon
Expo a vyzvednutí čísla na stadionu proběhlo hladce. Vzhledem k tomu, že start a cíl byl na jiném místě, dávaly se věci v den závodu do kamionů, které je vezly do centra. Koridory na startu byly přehledné, ale celkově tam bylo žalostně málo záchodů. Stála jsem frontu jednou, podruhé jsme už bohužel s holkama musely využít betonové bariéry vedle stadionu (a nebyly jsme samy), jinak bychom nestihly rozcvičku ani start.
Trasa
Upřímně – není to nejzábavnější půlmaraton světa. Dlouhé roviny, kdy před sebou vidíš nekonečný štrúdl běžců a modlíš se, aby už byla otočka, pár prázdných míst, ale asi fakt ideální na rychlé časy. Povrch dobrý, občerstvovačky pravidelně a závěr přes historické centrum a kolem Areny byl moc hezký. To už jsem sice běžela na autopilota, ale i tak jsem si toho všimla. 😀 Vlastně jsem se k té aréně upínala, jelikož jsem místo cíle dobře znala, den předtím jsme tu běželi tzv. archeorun po památkách.
Jak se mi běželo: od startu k „osobáku-neosobáku“
Na startu jsem cítila, že jsem dobře připravená. Trénink mě posunul, věděla jsem, že tempo kolem 4:55–5:00/km bych měla mít v nohách. Otázka je, jestli to zvládnu vydržet po celých 21 km.
Začala jsem zvolna tempem něco přes 5 min na kilák. Ale jakmile jsem vběhla do ideálního tempa, příliš jsem se na ta čísla soustředila. Kilometr po kilometru se hlídala, až jsem zjistila, že si to vlastně moc neužívám. Po delší době jsem se rozhodla běžet závod se sluchátky, ale ani ta hudba mě moc nenabuzovala.
Kdybych mohla vrátit čas, možná nechám hodinky hodinkama a běžím víc pocitově. Poslední kilometry už bolely – klasika – ale závěr města a představa oslavy s partičkou v cíli mě donutila nepolevit. Naopak jsem dokázala na posledních 2 km ještě o něco zrychlit. A euforie? Ne, ta se nějak nedostavila. Jen obrovská úleva, že to mám za sebou.
Ale osobák tam je! Sice ne pod 1:45, ale 1:45:37, což znamená zlepšení o 47 sekund od května. A to je pořád skvělý výsledek. A možná i další motivace? 🤭
Nejlepší na celém víkendu: naše běžecká parta
A tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.
Nebyla to trasa. Nebylo to počasí. Nebyl to osobák.
Byla to parta!
Být tam s tolika skvělými lidmi, kteří jsou zábavní, motivující a upřímně jim přeješ, aby taky zažili svůj moment… To se nedá nahradit. Většina z nás si zaběhla osobák na půlmaratonu, tři blázni dali osobák na maratonu (!), a večer jsme to hezky oslavili a rozebrali. Tohle byla ta největší odměna.
Sdílení, společná radost, společné fotky a pocit, že i když je každý na trati sám, takže vlastně vůbec není.
Závěrečné hodnocení: stojí Verona za to?
Ano.
A to říkám i přesto, že mi chyběla euforie, trasa mě nenadchla a počasí mě strašilo celý týden. Verona má atmosféru, město se mi opravdu moc líbilo, finish v centru je nádherný a listopadový termín se perfektně hodí do tréninkového plánu. A hlavně – nikdy jsem si tak silně neuvědomila, jak velký rozdíl dělá běžecká komunita. Tenhle víkend byl mix sportu, přátelství, výzev a italského jídla. A to je podle mě ideální kombinace. A kdo ví… třeba příště těch 1:45 padne. 😉
Bezprostřední dojmy po závodě si poslechněte v 5. epizodě podcastu Za Běhu.
Efka
Další články: